Jogurtová historka

Dnes večer jsem myla celou kuchyň…vypadalo to jak po výbuchu sopky, a když jsem skončila, podívala jsem se na zem, kam mi dcera vyházela celý šuplík, skříňku a rozbila jednu mističku… no řekněme, že sopka vybuchla znovu, v jiném podlaží… 😱 😁 a aby toho nebylo málo tak se na mě „rozčilovala“, že se jí nechci věnovat…

Na krátký okamžik jsem si pomyslela pár sprostých slov, nic jsem však nedala znát a dál myla a uklízela… po chvíli mě naštvání samo přešlo, protože jsem si uvědomila, že je to nesmysl, jsou to jen mé myšlenky a nestojí mi za rozčilování…mnohem hezčí je fakt, že chce být dcera se mnou…

Když jsem opět vše uklidila, dcera mi znakovala, že má hlad, vyndala jsem tedy domácí jogurt a krmila ji. Jenže po chvíli se zase „vztekala“ že chce lžičku, kterou ji krmím. Chvilku jsme se o ni tahaly, to už jsem jí říkala, že jsem po celém dnu docela unavená, že bych ocenila, kdybychom se najedly a mohly jsme jít spinkat…

Jenže si nedala říct…nebo to tak aspoň vypadalo… 😊

Vyndala jsem jí tedy jinou lžičku ze šuplíku a podala jí. Obdařila mě spokojeným úsměvem, pak vzala lžičku a začala ji strkat do jogurtu, „Ne zlatíčko, teď už je večer, nebudeme si s tím hrát jako odpoledne, jen se napapáme“ usmála se, myslela si totiž zřejmě to samé, a podala mi plnou lžičku jogurtu do pusy… zastavila jsem se… na ten jogurt jsem měla neuvěřitelnou chuť a taky jsem nic nevečeřela…Jenže v tu chvíli jsem ho chtěla dát jen jí…

No zkrátka věděla, co je pro mě dobré a chtěla, abychom se napapaly, jak jsem říkala (obě společně 😊). Tak jsme seděly na zemi a krmily se navzájem bílým jogurtem…

Oči se mi naplnily slzami, koukala jsem do těch nádherných velkých modrých očí a říkala si jak je neuvěřitelně báječná, všechno zmizelo, všechno naštvání, nepochopení, touha abychom se honem honem najedly a šly spát…i fakt, že jsem byla celá od jogurtu, všechno oblečení, zem, skříňky i obličeje jsme měly špinavé… to všechno bylo pryč…usmívaly jsme se na sebe…

Byly jsme tam jen my dvě a lžičky jogurtu 😊

Jak moc velké by bylo nepochopení, a jak málo pak stačilo k porozumění a vzájemnému souznění… Zkuste se zamyslet, kdy i vám stačí jen podat druhému metaforickou lžičku, aby vás mohl nakrmit…

S láskou vaše Barbara 💗